V jednom domě uprostřed města žilo skutečné Já s falešným já. Přesto, že měla společný dům, falešné já o tom skutečném Já mnoho let nevědělo, protože vidělo jen sebe. Až jednoho dne do sebe obě já hlavou narazila. Byla to taková rána, že si falešné já toho skutečného všimlo a hodně se vyděsilo. Mělo strach, že bude muset dům opustit. Falešné já bylo velmi šťouravé. Začalo hned skutečné Já kritizovat, zkoušet, hodnotit a u toho si stěžovat na bolest hlavy. Rozhodlo se pro výslech a sypalo ze sebe otázky…
Falešné já: Co jsou hodnoty?
Skutečné Já: Hod-noty vnímám jako noty, které vyjadřují nebo nevyjadřují vděčnost a poděkování životu. Jako noty, podle kterých skládáme svůj život, abychom ho mohli hrát.
Falešné já: A co jsou noty?
Skutečné Já: Noty jsou symboly pro vyjádření tónů.
Falešné já: A hodnoty jsou tedy co?
Skutečné Já: Hodnoty jsou symbolem toho, co utváří náš život a dává mu smysl. Stejně jako umístění noty v notové osnově vyjadřuje výšku tónu, mají i naše hodnoty nižší a vyšší úroveň. Tvar not určuje jejich hodnotu.
Falešné já: Co je to tvar?
Skutečné Já: Tvar jsou lidé a jejich stav bytí.
Falešné já: Co je to stav bytí?
Skutečné Já: To, kým jsme a jak jsme. Naše vědomí.
Falešné já: A vědomí je co?
Skutečné Já: Neustálý proud prožívání.
Falešné já: Hmmm, já myslím, že už vědomí cítím.
Skutečné Já: Když jsi v mysli, nejsi v prožitku, nemůžeš nic cítit. Hlas v naší hlavě není tím, kým jsme. Ovládají tě tvé myšlenky, protože ty neovládáš je. Říká se, že když kočka (vědomí) není doma, myši (myšlenky) mají pré. Bez prožitků není vědomí.
Falešné já: Jak se dostanu ke svému vědomí?
Skutečné Já: Musíš najít klíč ke svým notám, ten udá výšku jejich tónů?
Falešné já: A co mi ten klíč odemkne?
Skutečné Já: Dveře, za kterými uvidíš, jak se stát notou celou, která se podobá kruhu a znázorňuje celistvost. Celistvost nás propojuje se vším, co k nám patří. S naším světlem i stíny. Uvidíš, jak nežít jen notu půlovou, čtvrťovou nebo čtyřiašedesátinovou.
Falešné já: A k čemu mi to bude?
Skutečné Já: Budeš svědkem toho, když se duše tohoto domu propojí se mnou. Se skutečným Já a skutečným prožíváním, s lidskou podstatou. S něčím opravdovým. S tím, kým lidé jsou, když znovu navážou se sebou spojení a začnou žít pravdivou skutečnost. Své skutečné hodnoty, které vycházejí z jejich skutečných potřeb.
Falešné já: A jak to ti lidé udělají?
Skutečné Já: Aby to mohli udělat, potřebují se poznat a objevit. Přiblížit se k tomu, co zatím nevědí, co vytěsnili, popřeli a překreslili nebo zapomněli. Musejí znovu navázat se sebou spojení v místech, kde se odpojili. Pak mohou jít do vývoje a růst.
Falešné já: A proč se od sebe odpojili?
Skutečné Já: Aby přežili.
Falešné já: Co to znamená jít do vývoje a růst?
Skutečné Já: To znamená naučit se mít rád. Postavit sebe před ostatní. Najít laskavý a soucitný vztah k sobě. Protože vše, co dokážeme vytvořit ve vztahu k sobě, už budeme navždy obsahovat. Vše, co obsahujeme, můžeme poskytnout druhým. Až ten, kdo vnímá, vidí, miluje, soucítí a přijímá sebe, může to stejné darovat ostatním.
Falešné já: A co se pak stane?
Skutečné Já: Když lidé objeví, kým jsou, dojdou k sebepoznání. Když přijmou sebe, zažijí sebepřijetí. Když budou umět vyjádřit své potřeby, jejich sebevyjádření bude pravdivé. Když se naučí milovat sebe, budou milovat i druhé. A když pocítí soucit s vlastním utrpením a bolestí, budou schopni soucítit s druhými. Naučí se žít své skutečné hodnoty.
Falešné já: A kudy pak povede jejich cesta?
Skutečné Já: Od nesebehodnoty k sebehodnotě a pocitu, že jsou tu správně, mohou žít a jsou vítáni. Od nejistoty a nesebedůvěry k jistotě a sebedůvěře a pocitu, že ví, jak žít, zvládnou to, poznají a rozliší vše, co bude třeba. Od neúcty, kdy se nemají rádi až sebenenávisti k lásce, soucitu a sebeúctě a pocitu, že jsou hodni lásky, mohou důvěřovat citům a ve vztazích jsou si rovni.
Falešné já: Myslím, že se mi dělá špatně. Asi budu zvracet. Jaké jsou tedy ty nejvyšší hodnoty?
Skutečné Já: Jak jsem řeklo. Každý člověk si skládá svoje noty, aby podle nich mohl svůj život hrát. Já neznám noty, které se hrají v ostatních domech, ale mohu nechat rozeznít tóny našeho domu, chceš?
Falešné já: Já znám přece nejlépe tóny našeho domu, samo jsem je skládalo. Nemůžeš mě překvapit skladbou, kterou bych neslyšelo, taková tu není. Ale klidně to zkus.
Skutečné Já: Spásou i zkázou lidí je skutečnost, že se vždycky pleteš, falešné já. Tak já ti tedy zahraju.
A domem se rozezněly ty nejvyšší tóny lásky, soucitu, laskavosti, víry, sebehodnoty, sebedůvěry, sebeúcty, sebepřijetí, autentického vědomí, vlastního poznání, svobody, lidství, odvahy, zralosti, schopnosti rovnováhy, všímavosti, rozlišování, vhledu a napojení…
A víte, jak to dopadlo? Jen to falešné já uslyšelo, dům opustilo a už se nikdy nevrátilo.
Takto by to skončilo pravděpodobně v pohádce. Ale my víme, že v našem příběhu bydlí falešné já v domě dál, jen už nemá hlavní slovo a neřídí celý dům. A je jen na skutečném Já, jakou mu přenechá nad sebou moc nebo zda umlčí falešné tóny, ze kterých se nikdy nestane tančící dům.
