Jmenuji se Martina Dvořák Venigerová

Vnitřně jsem věděla, že mám-li se uzdravit, musím vystoupit z role oběti. Přijala jsem zodpovědnost nad svým životem a hledala jsem, kde jsem nad ním ztratila moc. Zajímaly mě příčiny mé ne-moci. Začala jsem procházet různými procesy na mnoha úrovních. Nejdříve jako klient a posléze jako vědomý účastník výcviků, které se mnou rezonovaly.

Jako zraněný léčitel Cheirón jsem začala hledat lék na své rány, a tím objevovala i léky, přístupy a principy užitečné pro ostatní.

Vše, co jsem „neobsahovala“, jsem, jako plyšového medvěda, vycpávala workoholismem.  Míra mé sebedestrukce neměla hranic. O co více jsem byla úspěšnější ve vnějším světě, o to méně radostně vypadala má vnitřní krajina. Byla spálená na uhel a stále se nedařilo požár uhasit. 

Ptala jsem se, kým opravdu jsem, místo toho co vím a umím. Našla jsem přístupy, které zohledňují jedinečnost každé bytosti a její potřeby, vidí psyché jako celek, vedou ke sjednocení. A v ideálním případě k transformaci.

Velmi pečlivě jsem si začala vybírat své učitele. Zajímala mě jejich letitá praxe, z jakých směrů vycházejí, kým jsou, co je formovalo a jak v tom obstáli. Od koho se učili a k jakému poznání došli.

Postupně jsem tvořila pilíře, ze kterých vycházím. Moji učitelé jsou zároveň i mými supervizory. Závazek neustále se vzdělávat a pracovat na sobě vnímám jako všudypřítomný. 

Opustila jsem metody, které mě přivedly do slepých uliček. Na vlastní kůži jsem pocítila, že vědění ještě neznamená poznání. To spočívá ve schopnosti umět skutečně čelit svému nitru.

Jsem přesvědčena, že tvořit a žít vědomě svůj život je možné, a to i mnohem dříve, než nás navštíví vážné onemocnění.