Pro lepší pochopení tak složitého systému, kterým naše psyché je, uvádím vše velmi zjednodušeně. Zároveň je potřeba odlišit významy některých slov.
Mysl není myšlení. Myšlení je funkce mysli. Naši psyché tvoří mysl a duše. Mysl pojmenovává a duše zobrazuje. Naše JÁ nerovná se naše psyché. Psyché můžeme poznávat skrze psychické procesy, které se v nás neustále dějí a proměňují.
Tělo je jen loutka ovládaná myslí, vědomě nebo nevědomě. Člověk podléhá tomu, čemu věří. Vědomě nebo nevědomě.
Naše mysl je plná programů a přesvědčení, které do ní byly vloženy. Můžeme si ji představit jako zavirovaný počítač. Což platí pro programy (vzorce) nezdravé. Mysl obsahuje i programy zdravé, ale ty nedělají neplechu. Po našem narození je mysl sama o sobě prázdná, čistá a nevinná, stejně jako počítač, který v sobě ještě nemá žádný program. Záměrně vše zjednodušuji a vynechávám třeba kolektivní nevědomí nebo karmické zatížení. Protože naše čistá mysl nevěděla nic o své nevinnosti, neuměla se chránit ani bránit, neuměla rozlišit zdravé od nezdravého, neměla antivir, přijala nevědomky všechny programy, příběhy a scénáře, které do ní byly vloženy. Podle těchto programů nevědomě jednáme a nevíme o tom.
Jak můžeme do své mysli nahlédnout a začít věnovat pozornost tomu, co vlastně přijala a čemu věří? Jak být tím, kým opravdu jsme a ne tím, kým nás naprogramovali? Jaká je naše podoba sebe sama? Jak svou mysl chránit a pečovat o ni, jako bychom byli její matkou?
Můžeme tak učinit všímavostí, která se cvičí „meditací všímavosti“. Na základě všímavosti si můžeme všimnout, čemu věříme a na základě čeho jednáme. Můžeme si uvědomit motivy svého jednání. A rovněž je potřeba si uvědomit, že my nejsme ty procesy, které se v nás odehrávají, jen se s nimi ztotožňujeme, abychom přežili. Abychom si toho všeho mohli všimnout, musíme všímavost trénovat. Bez tréninku a pravidelné praxe se nenaučíme obracet pozornost dovnitř. Celý západní svět je naprogramován tak, aby měl svou pozornost venku.
Často se setkáme s tím, že nás začít meditovat nebaví. Abychom v sobě objevili dostatek vůle, musíme mít k tomu dobrý motiv. Dobrým motivem může být fakt, že už se cítíme tak zle, že se potřebujeme dostat ke kořenům svého utrpení, které jsou uvnitř nás a ne venku. Může jím být “ne-moc”, která nás upozorňuje na fakt, že jsme ztratili moc nad svým životem. Nebo cesta k osvobození a plnému životu, která vede přes rozlišování konkrétních stavů a prožitkových vjemů, které se v nás odehrávají, a objevení jejich motivů. Mysl tyto stavy a vjemy pojmenuje. Mysl pojmenovává.
Pochopení našich vnitřních stavů vede buď k jejich přijetí, nebo odmítnutí, na základě toho, jak se u toho cítíme. Můžeme se cítit i neutrálně, ale to nás neovlivňuje. Tady se začínáme dotýkat závislého vznikaní (zdroje lidského utrpení), protože příjemného chceme více (po něm bažíme a toužíme) a nepříjemné nechceme, nepříjemné odmítáme. To znamená, že si proti nepříjemnému začneme stavět obrany. Obrany mohou být pasivní i aktivní. Své obrany si můžeme představit jako zeď kolem hradu. Obrany slouží k tomu, aby se k nám nedostalo to, co na nás útočí. Útočit může třeba bolest, nepříjemné emoce, nepříjemný pocit, trauma, nenaplněná potřeba (instinkt/pud) – nic z toho nemůžeme ovlivňovat vůlí. A celý tento proces se odehrává v nevědomí, dokud se, díky všímavosti, do vědomí nedostane. To znamená, že toto všechno řídí náš život a naše jednání a my o tom nevíme. Zdánlivě se zdá, že to, co na nás útočí, jde z venku, ale ve skutečnosti útočí zevnitř. Proto nás před tím žádná obrana nemůže ochránit. Ve chvíli, kdy se nás něco „dotkne“ – dotýká se „to něco“, něčeho, co máme uvnitř. Co se nás dotýká, to se nás týká. Kdybychom to uvnitř sebe neměli, tak se nás to nedotkne. A „to něco“ volá po uzdravení nebo léčení. Přichází k nám pro naše uzdravení. Abychom to mohli začít léčit, musíme si toho nejdřív všimnout a rozlišit o co jde. Což znamená přiblížit se k nepříjemnému nebo bolesti a zůstat s tím v kontaktu.
Když už obrany nestačí na to, aby nás před bolestí a “nepříjemnem” ubránily nebo už psyché není schopna se vyrovnat s určitým psychickým obsahem, umíme se od svého prožívání odpojit úplně. Vyrovnat znamená adaptovat se na vzniklé podmínky. K adaptaci nám pomáhají emoce. Emoce jsou pro nás nesmírně důležité, jejich vznik je náš přirozený instinkt. Nemůžeme ovlivnit, zda emoce přijde nebo ne. Každá emoce má své poselství, o něčem nás informuje a slouží nám k tomu, abychom přežili, adaptovali se na stávající podmínky. Často jsme naprogramování tak, že emoce jsou špatně. Emoce jsou vždycky dobře, nezdravé je jen přesvědčení, které o nich máme, vzniklé naším nezdravým programem. Rovněž nám nepomáhá fakt, že k emocím přistupujeme způsobem, jako bychom je mohli ovlivňovat. S tím vznikají i pocity viny. Emoce ovlivňovat nemůžeme, ale můžeme je kultivovat. To znamená, že se můžeme s nimi naučit zacházet.
Nyní se vrátíme k odpojení od našeho prožívání. Kdo není připojen, nemůže být zraněn. Takovému odpojení se říká disociace. Disociace, neboli oddělení, oddělíme/odpojíme se od sebe a svého prožívání. Ale psyché neumí vypnout jen nepříjemné pocity a emoce a příjemné zachovat. Což má za následek, že nás odpojí od prožívání úplně, od příjemného i nepříjemného. Svůj život přestaneme prožívat a začneme ho interpretovat a racionalizovat. Lidově se tomu říká, že jsme „moc v hlavě“. Hlava se stane strategií přežití, ale v hlavě nenajdeme odpovědi. Ty nalezneme v prožitcích. Naše prožitky jsou vždycky pravdivé. To však nejde říci o hlavě, která je plná nepravdivých přesvědčení a programů (vzorců). Za každým naším jednáním stojí vždy nějaký prožitek, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Za každým prožitkem je vždy nějaké přesvědčení. Z prožitku se dozvíme, jak nám v tom, co zrovna prožíváme, je. A jak nám v tom je, je vždy reakce na to „něco“ co prožitek způsobuje. Abychom se mohli z toho „něčeho“ osvobodit, musíme to „něco“ najít. To „něco“ s čím jsme se ztotožnili, abychom přežili, skrze co se prožíváme, ale co nejsme.
Naše vědomí se neustále proměňuje, není nic pevného, je to neustálý proud prožívání. Je tedy složeno z prožitků a za jeho hranicí je další svět NEVĚDOMÍ. Kde nejsou prožitky, není vědomí, tam je nevědomí. V nevědomí jedou stejné procesy jako ve vědomí, jen o nich nevíme, jsme od nich odděleni. Jsou vytěsněné a pro nás nežádoucí, ale náš život ovlivňují a řídí. Ve chvíli, kdy nevědomé dostaneme do vědomí, můžeme to začít „opatrně, postupně a bezpečně prožívat“, léčit, nějak uchopit nebo měnit. Cesta je bolestivá, ale vede k osvobození. Prožívat nepříjemné a bolestivé se nám nechce, proto „to“ někdy zůstane navždy uvězněné v nevědomí, ale tím se lépe necítíme. O to ve větší míře začínají nastupovat obrany, stavíme celé systémy hradeb a příkopů, už nám jen jedna zeď kolem hradu nestačí. Vyrábíme celé pancéřové kryty. Různými způsoby vše kompenzujeme nebo onemocníme. Ztratíme moc nad svým životem. Náš život řídí naše nevědomé obsahy. Nemoc k nám přichází jako poselství, aby nás o tom informovala. Pokud její vzkaz pochopíme, převezmeme zodpovědnost nad svým životem, vystoupíme z role oběti a staneme se opět tvůrci svého života, můžeme se uzdravit. Znova tady připomínám, že za tím vším stojí nevědomost nebo psychické procesy v nás, které jsme nemohli vůlí ovlivnit. Jediné, co ovlivňovat můžeme, je náhled na to všechno.
Tělo je nám velkým pomocníkem, ukáže nám procesy, které se v nás odehrávají. Ale tělo neovládá naši mysl. Naše mysl ovládá naše tělo. Moc mysli nad tělem si uvědomuje jen málo lidí.
Za pomoci všímavosti je potřeba si uvědomit, že tělo není schopno prožívat samo sebe. Uvědomování těla a toho, co se s ním děje, vychází z jeho vjemů. Vjemy patří mezi psychické procesy, které nás informují o tom, co prožíváme skrze smysly na základě předchozí zkušenosti. Mohou být příjemné, nepříjemné a neutrální. Vjemy odhalují, co se v těle odehrává. Avšak ani vjemy samy o sobě nemají schopnost prožívat samy sebe. Díky mysli si je člověk vědom, co se děje ve vjemech. Ale ani mysl sama o sobě nemá schopnost prožívat samu sebe. Myšlenka nemůže zažít své vlastní myšlení. Aby mysl mohla být prožívána, musí ji prožívat něco, co je vyšší a širší než mysl. A tím je naše VĚDOMÍ.
Díky uvědomování víme, co se děje ve vědomí. Díky vědomí víme, co se děje v mysli. Díky mysli si uvědomujeme, co se děje ve vjemech. Díky vjemům jsme si vědomi toho, co se děje s tělem. Mysl má tedy nad naším tělem moc.
Náš život, naše tělo a to co se nám děje v životě, jsou projekcemi toho, co dosud držíme v mysli. Ale pokud to, co prožíváme, je důsledkem toho, co držíme v mysli, pak můžeme změnit prožívané tím, že změníme to, co držíme v mysli. Prožívat pak znamená promítat to, čemu věříme, že jsme, do fyzického těla a podle toho se i sebeprožívat. Stejně jako do něj promítat vlastní systém víry v cokoli, třeba placebo. Můžeme se tak stát sami sobě placebem i sami sebe uzdravit. Záleží na stavu mysli. Protože naše mysl není jednosměrka, její provoz je obousměrný, funguje to i obráceně. Když z toho, co držíme v mysli, můžeme onemocnět, můžeme se tím, co držíme v mysli i uzdravit.
Což je zároveň i potvrzením toho, že tělo dělá to, čemu věří mysl. Spolu s fyzickými projevy, které se k tomu vztahují. Tělo je tedy výsledkem a nikoli příčinou a podléhá tomu, co je drženo v mysli.
Osvobodit mysl od všeho nezdravého je pak předmětem léčení. Díky terapii sebepoznání můžeme rozlišit motivy a příčiny všeho, co nás utváří a podmiňuje, přiblížit se své podstatě (čisté a prázdné mysli) a osvobodit od naprogramovaných nezdravých vzorců. Stejně jako našich obran, které se tváří, že nás před bolestí ochrání, ale ve skutečnosti nás do ní neustále znova a znova nahání.
Když bych si svou mysl a duši personifikovala a zeptala bych se na jednu jedinou věc, kterou si mám zapamatovat, domnívám se, že by mi mysl odpověděla: „Nic není nemožné, stačí v to uvěřit.“ A duše by řekla: „Vše, co si dokážeme představit a zároveň to prožít, je skutečné.“ Mysl tedy od nás potřebuje dostatek víry a duše schopnost imaginace. A imaginace je naše vrozená schopnost.
K uchopení tohoto tématu mě inspiroval MUDr. Pavel Špatenka, MUDr. Iveta Špatenková, David R. Hawkins, M.D., PH.D. Joe Dispenza a má autentická zkušenost.
