Pojďme se podívat na to, co to ta kontrola a pomoc je. Než jsem se to dozvěděla, žila jsem mnoho let uvězněná ve svém konstruktu (přesvědčení), že pomáhám, zatímco jsem kontrolovala. Jednalo se u mne o nevědomé zneužití pomoci, kdy plně platí rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
POMOC je jen to, co děláme pro druhého člověka na základě jeho jasně vysloveného přání. Pomoc je dojednaný způsob společné práce, kterou si ten druhý od nás přeje. Pomoc nemá bolet. Je užitečná, respektující a příjemná.
V systemickém koučování rozlišujeme čtyři druhy pomoci, podle toho, zda klient potřebuje něčeho méně, či naopak více. Zda kouč nabízí, co už má připravené, nebo zda společně s klientem vytváří něco nového.
Když klient potřebuje něčeho více, jedná se o vzdělávání nebo poradenství. V případě vzdělávání nabízí kouč již připravené znalosti a zkušenosti. V případě poradenství nabízí tvořit něco nového s ohledem na možnosti klienta. Poradenství tvoří 95 % těžiště kouče. Přičemž významy slova poradenství se v běžném jazyce mohou lišit a vyjadřovat zcela něco jiného, než zde uvádím.
Když klient potřebuje něčeho méně, tak mluvíme o překonávání nebo podporování. U překonávání kouč pomáhá klientovi zbavit se jeho trápení. U podporování zase nést, zvládat a snášet těžký úděl.
KONTROLA je vědomé přebírání zodpovědnosti. Kontrola je všechno ostatní, co děláme vůči druhému, aniž by to po nás chtěl. Pokud to nazýváme pomocí, tak se jedná o pomoc nevyžádanou. Kontrola může být bolestivá, pro ty, kteří kontrolují, ale i pro ty, kteří jsou kontrolování. Vysvětlím na svém příkladu později. Když jedna strana zodpovědnost přebírá (kontroluje), vede to k tomu, že druhé straně zodpovědnost bere. To znamená, že jí upírá kompetentnost (způsobilost). Vytváří zátarasu k případné kompetentnosti toho druhého. Na druhou stranu v případě nekompetentnosti toho druhého je kontrola na místě.
Systemika rozlišuje čtyři druhy kontroly. Péči, dozírání, přesvědčování a vyjednávání. Péčí přebíráme plnou zodpovědnost za myšlení i chování toho druhého. Stanovíme mu cíl i cestu. Dozíráním přebíráme zodpovědnost za cíl, ale jak k němu ten druhý dojde, je na něm. V případě přesvědčování chceme druhého přesvědčit, aby si našel vlastní cíle, aby byl natolik kompetentní, že si nechá pomoci. U vyjednávání se snažíme zjistit, na čem chce klient pracovat nebo co má potřebu změnit.
Z rozlišení druhů kontrol vyplývá, že jsou situace, kdy je kontrola nevyhnutelná, účelná a potřebná. Liší se od pomoci tím, že je postavena na zájmech jiných lidí než člověka, kterého se týká.
Rozlišení mezi kontrolou a pomocí lze dobře vysvětlit na výchově. Abychom jako lidé mohli žít ve stejném světě, dostaneme jako děti od rodičů důkladnou průpravu, která se nazývá socializací. Až do dnešního dne jsem si uměla představit socializaci psa a proces, který socializace obnáší. V našem člověčím světě takové socializaci říkáme výchova. Výchovou se stáváme bytostí společenskou, kdy rodiče z nutnosti zařadit své dítě do „oběhu“ velmi tvrdě pracují na tom, aby ho přizpůsobili potřebám a obrazu svému a svých předků, aby, jako zcela nový „model“, mohlo ve světě, do kterého se narodilo, přežít. Slovo model jsem použila záměrně, protože z nás rodiče, více či méně pečlivě, doslova „vymodelují“ svou představu, která, jak později zjistíme, nemá s naší podstatou mnoho společného. Náš „model“ odpovídá často tomu, co vyžaduje společnost a za jakých podmínek budeme milováni. Ale nikde není dáno, že to, co ta společnost vyžaduje, je jediné správné. Je to hlas většiny, hlas moci, nic víc. A stejně tak podmínky, za jakých budeme milováni, nemohou odpovídat tomu, jak potřebujeme být milováni. Jako „model“ jsme sériově zařazeni. A to nám dává možnost v tomto světě „přežít“. Chce se mi do toho vstoupit otázkou, zda bychom ten život neměli spíše „prožít“ než přežít, ale to by nás zavedlo do jiného kontextu. V každém případě má odbočka ukazuje na to, že „ona“ užitečná výchova bude v polaritě pravděpodobně současně roztáčet spirálu pro nás neužitečného „odpadového materiálu“, který vzniká při každé sériové výrobě v továrně a jako odpad je pak odvážen k recyklaci. V našem člověčím světě tento odpad schováváme a nosíme v sobě, což nám dává možnost v dospělosti ho za nemalé peníze, které jsou manifestací naší životní síly a energie, zrecyklovat na terapiích. Takové recyklaci pak my, lidé, říkáme transformace, sebeobjevení, osobní růst nebo celistvost. Ale abych se vrátila k tématu. Nejspornějším bodem celé výchovy je samotný fakt, jak dlouho máme „vychovávat“, tedy kontrolovat, a kdy kontrola užitečná je, a kdy už ne.
KONTROLA i POMOC jsou důležité, obě mají svoje místo. Můžeme tedy kontrolovat i pomáhat, ale měli bychom vždy vědět, co právě děláme a proč.
Koncept kontroly a pomoci vychází ze systemického přístupu. Poskytuje mi vynikající vodítko pro rozlišení, kdy ještě koučuji, a kdy už ne. Nejvyšší rámce vztahů a práce s lidmi jsou vždy kontrolní (morálka, zákony, společenské normy, cíle organizace, nevědomé potřeby kouče). Schopnost rozlišovat mezi kontrolou a pomocí je pro práci kouče i pro náš život zásadní.
Nedostatek času je nejčastějším důvodem pro použití kontroly, ale také nejčastější výmluvou pro její zneužití.
Nejvíce kontroluji ve výchově svých dětí. Je to oblast mého velkého citového napojení a je tedy otázkou, koho tady skrze ně nevědomě ošetřuji a co mi moje děti zrcadlí. Neznamená to, že v jiných oblastech nekontroluji, ale protože to nedělám tak významně, použiju pro svou práci děti.
Díky tvrdé práci sama na sobě už jsem měla možnost na některé své kontroly nahlédnout. To, že to nikomu kompetentnímu neslouží, krásně vyjadřuje odpovědět mého dospělého syna, který na mé nevyžádané rady odpovídá větou: „Díky za nic.“ Obsah jeho věty mi ukazuje, jak nicotná a prázdná je má pomoc, pokud je nevyžádaná.
Skrze oblasti ve výchově, kde mi to už jde a mohu se opřít o výjimky z problému a své zdroje, mi dává sílu ve svém snažení pokračovat. Takovou jednou velkou výjimkou z problému bylo učení a škola mé dcery. Trvalo mi mnoho let, než jsem dokázala svou dceru a její školu nekontrolovat. Všechnu zodpovědnost v této oblasti jsem jí předala, čímž vzrostla její kompetence. Od toho dne jsem velmi silně ucítila, že moje kontrola je nejen neužitečná, ale i kontraproduktivní, pro mě i pro ni bolestivá a tíživá. Ani jednu z nás nikam neposouvá, mě zahlcuje, vyčerpává a brání mi ve svobodě. Byla to pro mě nesmírně cenná a těžká zkušenost. Mým hlavním zdrojem na této cestě byl můj muž, má dcera, která se bránila co mohla, a mnoho hodin terapií.
Když se podívám na škálové ose, kde nyní s kontrolou u dětí jsem od doby, kdy to byla nula, mohu mluvit o šestce. K dosažení desítky se potřebuji podívat na rezervy, kde se mi to ještě nedaří. Je to druh kontroly, který nazýváme péčí a přesvědčováním. V oblasti péče kontroluji zdraví svých dětí a v oblasti přesvědčování situace, které souvisejí se závislostí na mobilech. Ale když se zamyslím, opět tady nejde o nic jiného, než v širším kontextu o zdraví nebo ohrožení života. Mobil vnímám – bez nastavení hranic jeho konzumu – jako sebedestrukční a nepříznivě ovlivňující kvalitu života.
Kdybych se u sebe ponořila v ještě širším kontextu do hlubších vrstev, pravděpodobně bych se u sebe dostala až ke strachu ze ztráty, smrti a opuštění.
Toto všechno, co jsem výše popsala, není ve výsledku dostatečně funkční, užitečné a účinné pro mé děti, protože se již nejedná o péči nekompetentních dětí, a má přehnaná zodpovědnost za jejich zdraví vede jen k tomu, že za své zdraví nikdy zodpovědnost nepřijmou. Vypovídá spíše o mém strachu a vychází z mého konstruktu v hlavě. Což mě vede k hlubšímu zamyšlení “VO ČEM TO VŠECHNO JE a CO JE NA TOM MOJE”.
Ve Vesmíru se nic neděje jen tak a v systemickém přístupu se všechny prvky ovlivňují. Z hlediska astropsychologie je hybnou silou k celistvosti Mars a v systemice kauzalita cirkulární, zvaná cirkulárka, která nejen svou trefnou přezdívkou bortí kauzalitu lineární. Pro lepší pochopení uvádím, že kauzalita je příčinnost. Lineární kauzalita říká, že příčina vede k následku, tedy z A vyplývá B. Cirkulární kauzalita říká, že není jasné, co je příčina a co je následek. Spíš jde o propojený proces vzájemného ovlivňování. A právě lineárka redukuje celistvost, ke které chci směřovat. Celistvost, komplexita, harmonie – různé názvy, význam jeden. Jeho naplnění u mne volá po kultivaci životní síly.
Proč zmiňuji astropsychologii? Protože jsme součástí Vesmíru. My jsme Vesmír. Jako součást jeho systému nás ovlivňuje, což se systemickým přístupem úzce souvisí. Což však zároveň neznamená, že nás Vesmír zbavuje zodpovědnosti nad našimi životy. Ba právě naopak, on jen zrcadlí náš přístup k nim. Jako dole, tak nahoře a obráceně. A také proto, že jsem prošla výcvikem astropsychologie a zalíbil se mi nápad propojit vše, co mi z bohatého švédského stolu poznání nejvíce zachutnalo. Domnívám se, že se tak mohu v širším kontextu vnímání tématu, o který mi jde, dotknout samotného principu. Ne náhodou jsem psala svou úvahu ve znamení Berana, kterému Mars vládne. A ne náhodou mají obě mé děti vědomí v tomto znamení.
Jak už jsme zmínila, Mars je síla, která nás vede k individuaci (C. G. Jung). Život dává, chrání i bere. Archetypálním principem této energie, která může být zralá i nezralá, je, mimo jiné práce s životní silou a práce se vztekem. A proč to píšu? Dostávám se k tématu kontrola vs. pomoc ve vrstvě, kterou u sebe potřebuji ošetřit, abych se z čísla šest na své škálové ose mohla posunout dopředu. A nejen já. Všímám si, že i velká část naší západní společnosti chce z různých důvodů (pozice moci, nejistoty…) kontrolovat všechno, včetně emocí. Všichni kolem sebe často slyšíme různá zaklínadla a povely typu: nevztekej se, nebreč, já vím lépe, co cítíš, to, co cítíš, cítíš špatně apod. Jinými slovy tak, jak jsi, nejsi v pořádku, a máš být tak, jak potřebuji já, abys byl. Tato společenská kontrola, které říkáme výchova, vede k odpojení od vlastního já i prožívání a nastupuje vymodelované falešné nebo zraněné já a skrze něj se začneme prožívat a žít svůj falešný nebo zraněný život.
Než jsem prošla velkou částí svých zranění, kontrolovala jsem úplně všechno. V příliš nízkém věku, dříve, než jsem byla kompetentní, na mě byla navalena neúnosná zodpovědnost bytí. Kontrolovala jsem úplně vše, protože jsem ničemu zvenčí neuměla a nemohla důvěřovat – svět byl nebezpečné a nejisté místo. Nekompetentní kontroloval nekompetentního. A na tom se jeden totálně vyčerpá, což se mi také stalo. Vnímala jsem svět jako místo, kde jsem nebyla hodna lásky. Což vedlo k tomu, že zájmy ostatních a přizpůsobování okolí měly větší důležitost než já. A nejen to. Přenos toho všeho do dalších oblastí života (bytí, vztahy, konání) začal roztáčet spirálu, která sežrala tolik paliva, že jsem ho ani nestihla pravidelně dotankovávat.
Stejně jako je Mars síla, která nás vede k celistvosti, a celistvost nezískáme bez kultivace životní síly, nevyjádříme své vědomí bez Slunce. Ve chvíli, kdy vše dostaneme do vědomí, můžeme to měnit a pokračovat na své cestě hrdiny. Tady už pomáháme sami sobě. Jde o vědomou, vyžádanou pomoc, kterou bych nazvala transformací. Co však, když jednám nevědomě? Pak přecházím do kontroly mě samotné nad sebou, ale tím, kdo je tam kompetentní, nejsem já, ale mé konstrukty (přesvědčení) v hlavě, mé falešné nebo zraněné já, mé trauma, které mi to diktuje. A toto všechno se může stát mou zkázou. Než to vynesu do vědomí, dostanu se do oblasti pomoci vůči sobě samé, a může se vše stát mou spásou. Jestli jsem na začátku své práce použila tvrzení, že pomoc by neměla bolet, dovoluji si nyní tvrdit, že pomoc sobě samé – transformace – je jedinou pomocí, která bolí. Tento druh pomoci nelze udělat bezbolestně.
Mít samu sebe pod kontrolou je nesmírně vyčerpávající. Všechny naše obranné mechanismy nastoupí jako armáda těžkooděnců, aby nás k sobě a k naší bolesti nepustily. Máme-li se kontrolovat, abychom byli tím, kým nejsme, a tuto armádu tím, kým nejsme, mohli nakrmit, stojí to mnoho sil. Těžko se v tom lze uvolnit a vytvářet svůj vlastní nejvyšší potenciál. Na spirituální úrovni to brání napojení na vyšší já, protože jak se napojit na něco vyššího, když nejsme nejdříve napojeni na své zdravé, skutečné já? Abychom se se svým zdravým já mohli propojit, potřebujeme projít skrz armádu těžkooděnců v podobě obranných mechanismů a ošetřit svá traumata a zranění, změnit své konstrukty (přesvědčení) v hlavě a vyživit nevyživené. Emoční podvýživa, to, jak se prožíváme a cítíme, je energie Luny. Zůstane-li tento princip neošetřen, nikdy nemůžeme transformovat energii do její zralé podoby. Zůstane uvězněna v našem těle jako ve vězení, bez možnosti se přiblížit k celistvosti a přijmout nebo vynést na světlo všechny své části. Ani obejmout své stíny.
Nadměrnou kontrolou ostatních, kteří jsou již kompetentní, jen vytváříme energetické pole, které problém přitahuje. Nepracujeme tedy s „ne-problém“, ale s problémem. Taková kontrola je velmi vyčerpávající, protože když chci být zodpovědná za něco, co není moje, není v mých silách to měnit. Jiným slovy je to nad moje síly, což mi ubírá mou životní sílu, kterou bych potřebovala věnovat sobě. Z tohoto pohledu vnímám pomoc jako proces, který vytváří kompetence a tvořivost.
Díky mnoha procesům, kterými jsem prošla, jsem se o sobě dozvěděla, že tvořit mohu jen z nadbytku. Mohu už se opřít o to, že pokud mi životní síla dochází, zabrzdím, vrátím se zpátky a neberu si ji z rezerv. Počkám, a tím se nedostávám do energetického kontokorentu, ale jsem stále na nule. Mé konto životní energie není ještě v nadbytku. Abych se mohla posunout dopředu a nejezdit stále na zpátečku, potřebuji s tím pracovat, což právě dělám i nyní. Byly doby, kdy jsem vůbec nevnímala, jestli životní sílu mám, či ne. Šla jsem „přes“ až do úplného vyčerpaní, protože jsem nebyla propojena se svým skutečným já. V těchto dobách by pro mě zpátečka byla výhrou. Nyní se potřebuji posunout dál, směrem vpřed.
Zajímavé bylo i zjištění, že za mou nedávnou žádostí „umlčet svého experta“ bylo něco jiného, než by můj dosavadní konstrukt v hlavě čekal. Naivně jsem se domnívala, a podle toho i žila, že za mou expertizou je má životní zkušenost a poznání, k nimž jsem za svůj život došla. Ale jak překvapivé bylo zjistit, že je za ní nejistota, která, převlečená do kabátku jistoty, potřebuje všechno „vědět“, aby si tím věděním mohla nacpat kapsy a jít v klidu a jistotě světem.
Dovedlo mě to k závěru, že za mou kontrolou není nic jiného než nedostatek důvěry v ostatní, tím pádem v sebe. Protože když jsem si doma na skříň napsala „moje děti vědí, na co stačí“ a „moje děti vědí, co mají dělat“, abych je neustále nekontrolovala řízena svými nejistotami a strachy, došlo mi, že aby to mohly vědět, nejdřív to musí vědět jejich matka. Pakliže to jejich matka ví a vědomě to žije, nic takového si nemusí na skříň psát. A dokud jejich matka nebude obsahovat sebedůvěru, nemůže ji nabídnout ani jim nebo světu.
Práce na kultivaci své životní síly a obrácení pozornosti k sobě do takové míry, abych si svou životní sílu mohla nejen udržet, ale dostat ji i do nadbytku, je mou největší prioritou. Tím nejvíce přispěji sobě, svým dětem a celému systému. Mohu se tak stát inspirací pro všechny, kteří to pro sebe potřebují.
Zdroje: má rodina, PhDr. Ingrid Suková, CSc., Dr. Magda Loumová, Ing. Klára Lauritzenová, Miroslav Lubeník, Mgr. Ivan Úlehla – Umění pomáhat, Systemický institut – Základy koučování, Petr A. Levine – Probuzení tygra, MUDr. Pavel Špatenka – Zraněné já a jeho léčení
